V blázinci se nezblázníte

     "Já se zblázním! Já jsem blázen! Já?" brečela jsem nad sebou a svým životem, který šel "do kopru".
     Ale vážně.
Je vám dvacet a vaše lékařka vám doporučí ústavní léčbu.
Jistě Vaše OCD je teď trochu agresivnější.
Ale to je stresem.
     Na vysokou mě nevzali a ta práce u kasy je taky z pohledu bakterií dost mučivá, a proto se mi pípání skeneru vnucuje i do snů.
Trochu jsem přibrala, asi osmnáct kilo, ale jídlo je to jediné, co mě utěší. A navíc nechodím ven.
     Když musím vyvenčit psa, seběhnu jen čtyři patra a projdu ulicí, tam a zpět.
Jen ulicí, kterou pak vidím i z našeho bytu.
Sedím pak asi půl hodinky u okna a kontroluju, jestli se dole, zatímco jsem venčila, něco nestalo.
Co když ano? Co rohožka? Nešoupla jsem s ní? Nezakopne o ni někdo? Zavřela jsem spodní dveře? Ruce? Umyla jsem si ruce? Tak pro jistotu. Pořádně.

     Ale do blázince?? To už budu jako oficiálně BLÁZEN! Nemůžu. Nejde to. Je mi dvacet. Mám IQ 134! Jak to řeknu matce, sestře? Co na to řekne otec?

Z mého dnešního pohledu bych svou hospitalizaci ani nezatracovala, ani nijak nevyzdvihovala. Lékaři jsou taky jen lidé. A vždy záleží na tom, jakého člověka zrovna potkáte. Nemusíte jim sednout, nemusíte sednout nikomu. Jednoduše nezapadnete ani v tom ústavu. Což může být Psychiatrická léčebna ale také Psychiatrická klinika. Můžete zvolit pobyt ambulantní, nebo ústavní.
     Měla jsem tu čest vyzkoušet oba.
A v obou případech je mé hodnocení stejné: Psychiatrická léčba mi umožnila abych vynořila hlavu nad hladinu a nadechla se.
Nic víc, nic míň.
Co během nádechu udělám, záleželo vždy na mě. Četla jsem, psala, hledala, zkoušela .. Mezi snídaněmi, obědy a večeřemi, které střídali terapie (arteterapie, skupinová terapie, hypnóza, individuální sezení), jsem hledala jiné možnosti.
     Nebudu zapírat, tam, za "branou" jsem vždy ztratila kus své důstojnosti, oni s vámi totiž tak trochu jako s bláznem jednají, přestože tvrdí opak. Ale na "férovku": Rozhodně nejste klient, že?
Přístup některých lékařů - lékařek, je zarážející natolik, že by to vydalo na samostatnou knihu ...
     Vzpomínám na jeden ze svých záchvatů pláče. Svíjela jsem se, na posteli a ač jsem se snažila, nemohla jsem "to" rozdýchat. Bála jsem se všeho. Života. Smrti. Sebe. Docukala jsem se na sesternu, doktorka se na mě dívala povýšeně. Inu, když někdo bojuje se slzami je možná trochu ponížen.
"Pomozte mi, prosím... Prosím."
"Ale mi se Vám přece snažíme pomoci."
"A vypadá to snad, že to zabírá?" (Ano, uznávám, tam "za branou", jsem dokázala vybrousit svůj sklon k cynismu).
"Tak to už vám nepomůže asi nic."
NIC. NIC. NIC!
Když jste hlouběji než pomyslné dno. Nechcete slyšet, že vám už nic nepomůže.
      V ten den jsem si uvědomila, že léčebna je pro mne jen náplast. Že nehojí. Jen maskuje. Případně zastavuje krvácení... Ale neléčí.