Rodinu jsem si přála. Biologické hodiny mi tloukly snad od třinácti :). Kolem pětadvaceti let se OCD stabilizovala. Takže po poradě s lékařkou a nastudování nejrůznějších knih jsem se rozhodla "jít do toho".
Zadařilo se až v mých třiceti. Byla jsem šťastná a vyděšená zároveň. Jednou zamlklé těhotenství (o dva roky dříve), a tak jsem měla strach se málem pohnout.
Oprávněně. Hormony. Klidový režim. Tři měsíce v posteli... A dva týdny v nemocnici. Včetně kapaček.
Modlila jsem se za toho chlapečka, který byl tak toužebně očekáván ... nejspíš jen mnou, ale co na tom...
Stabilizace byla ta tam. Mytí rukou, až mi rozpraskaly. Záchody v nemocnici mě děsili. Sprchy ještě víc. Co když se nakazím, a tím pádem i toho drobečka v sobě?
A léky jsem nechtěla zvyšovat (50mg Asentry, 0,5 Rivotrilu).
Tehdy jsem vyměnila lékařku. Která se specializovala právě na těhotné- úzkostné - maminky.
Pomohla mi? Nevím. Ale byla jsem šťastná, že mi někdo rozumí.
Ve třetím trimestru jsem se zklidnila. Začala jsem procházkovat, přibírat (moc), a Rivotril jsem musela naprosto vysadit. Zato jsem nasadila čokoládu, oplatky, karbanátky a Irvinga. Zklidnila jsem se, a věděla, že už to bude ok...
Plodovou vodu jsem měla v nepořádku.. Dnes si myslím, že síto je zbytečně těsné.
Jen mě vystresovali.
A pak se narodil.
Dostal jméno Daniel (Bůj je můj soudce). Narodil se o tři týdny dřív. Jako Lev. A za pět hodin bylo po všem.
V létě 2016 mu bude 5 let. A už umí číst, počítat do 15, a nemocný byl asi 2x.
A že je hyperaktivní? No, a které dítě dnes není ...
Miluju Tě, ty "dacane" :)
Žádné komentáře:
Okomentovat