Kdy jsem se "zbláznila"?

 

Vím to přesně.
V šestnácti. Byl srpen. A my se vraceli se sestrou a otcem z kina. Mluvili jsme o Erichu von Dänikenenovi. Táta ho má rád.
Jakoby na tom záleželo.
Pamatuju si vůni trávy a zrajících švestek. Noc, která utopila část slováckých polí. Noc, kdy zemřela ta normální holka ve mně. Zemřela, nebo jenom spí?
Pak se totiž řeč stočila na autonehody. Šli jsme přece po té nebezpečné krajnici.
A já se zamyslela... To je přece hrozné! Co když někomu ublížíte, ani o tom nevíte?

     To se přece stává. Někoho srazíte a ani to nepostřehnete... Sedíte v autě ... Smetete cyklistu.. Třeba v takovou temnou srpnovou noc. Nebo nestává? Může? Nemusí? A já?
Já jednou jela na kole z kopce... Nebydleli jsme tehdy ještě ve městě. Jak to bylo?? Všechny kolečka v mozku se rozběhly jako o závod. Jedu... Myslím na hlouposti... Kolik mi je...?
Je mi dvanáct. Uháním s větrem o závod. Vítr mi čechrá vlasy. Je víkend. Protože o víkendu si vždy koupíme něco na zub. Dnes je řada na mně. Jízdu z kopce miluju. Sakra! Brzdím. Cinkání lahví v kostkované tašce.
"Promiňte," omlouvám se staršímu muži a rudnou mi tváře.
Seskakuju z kola.
Muž mlčí. Myslím, že se ještě omlouvám a znovu nasedám. Jedu přece koupit něco dobrého....

     A je tu ten sžíravý pocit, který se do mne doslova prokousával jedinou myšlenkou. Ublížila jsem mu? Jak to bylo dál? Nevzpomínám si. Je to dávno. Musíš.. MUSÍŠ ... MUSÍŠ SI VZPOMENOUT!
Co když jsi zabila.

     Myšlenky nebraly konce. Dokola dokola. Ještě teď, po letech se mi o tom píše tak těžce. Přes noc se zrodila konspirační teorie, v níž jsem se pasovala do role "vražedkyně".
Nic. Nic už nebude jako dřív. Musím zjistit, jestli jsem mu ublížila.. Nebo dokonce... ZABILA.

     Byl to můj první atak OCD. Ale tehdy jsem nevěděla, co OCD je.
Věděla jsem jediné.
Před 24hodinami jsem byla normální, a teď... teď jsem VRAH. Možná. Ale "možná" je strašně moc.

     Tohle martyrium trvalo celý půl rok! Ulehala jsem s myšlenkou, že jsem zabila a s téže myšlenkou jsem vstávala. Noční můry, záchvaty pláče.
Jistěže jsem se svěřila matce, nedokázala mi pomoci. Taky nevěděla nic o nemoci zvané OCD.
Po Vánocích jsem to "silou mocí" pohřbila v sobě.
Chodila jsem na střední a třetí ročník už vyžadoval trochu "snahy".
Stejně všichni poznaly, že jsem "jiná".
S příchodem jara se všechno zlepšilo... Nechápala jsem... Jak je možné, že "to přešlo"? Proč už si nemyslím, že jsem vrah?
    
     Ta normální holka ve mě se vrátila! Bože! Byla jsem zpět. Noční můra vážně přešla...
Ano... Vrazila jsem do nějakého chlapíka. A dál? Nic...Nejvýš jsem ho naštvala.
 Určitě jsem koupila něco dobrého a vrátila se stejnou cestou  domů...
Kdyby mu něco bylo, byla bych první, kdo by se to dověděl... Bydlely jsme přece v miniměstečku, kde každý vidí každému do talíře.
Ach, jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem se mohla tak trápit?

Kdy jsem se zbláznila?

     Bylo mi sedmnáct.
Táhla jsem školní  chodbou za ruku svou spolužačku. Smějeme se. Puberťačky.
Ta prostá radost, ze života... Zítra jsou vánoční prázdniny... Buch..
Kamarádka narazí do nějakého kluka.
"Ty jsi blbá!" přestane se smát a běžíme do třídy. Zvoní.
Co ten kluk?
Myslím na něj celou hodinu.
Z které byl třídy?
Stalo se to kvůli mě! A co se vlastně stalo?  Jakou silou do něj kamarádka... KVŮLI MĚ!! ... vrazila?
     Po hodině jsem stála na chodbě a rozhlížela se. Z které byl třídy? Byl malý? Velký? Jakou silou? Co když....?
Bylo to zpátky.
A já nevěděla, že se to jmenuje OCD. Věděla jsem jediné.
Že to není normální.
Že ta normální holka ve mně zase umřela. Nebo spí?