Poprvé mne napadlo, že se možná jedná o nějakou "poruchu" právě v sedmnácti. Začala jsem "obsedantně" kontrolovat věci:
Skříňku ve škole - je zamčená? Poprvé. Podruhé. Potřetí.
Začala jsem kontrolovat lidi: Nestalo se něco na ulici? Je ta žena v pohodě? Nevrazila jsem do toho chlápka? A když ano?
A třeba i bakterie...
Nesahat na kliky, omezit doteky ostatních, nepůjčovat si věci. Všechno bylo "kontaminované".
Jak jsem tomu začala říkat... a logicky i já.
Měla jsem postupně snad všechny přenosné nemoci, včetně HIV!
Můj běžný den? Žila jsem se sestrou a matkou v malé garsonce v Brně, studovala střední školu.
Cesta MHD přes město byla utrpením. Všude madla! Sedadla! A dokonce lidé! Potenciální přenašeči bacilů, jimiž já pak můžu někoho nakazit.
Z domu jsem vyrážela o hodinu dřív než moje sestra. Musela jsem všechno "kontrolovat", musela jsem být "opatrná", aby se nikomu nic nestalo, aby se neopakovalo léto, roku 96 viz: Kdy jsem se "zbláznila"?
Ze školy jsem se doslova plížila. Rozteč kontrolování se rozšiřovala : skříňka, chodby, zastávka, roh ulice, rohožky....
Než jsem šla jíst umyla jsem si ruce, když jsem dojedla umyla jsem si ruce, když jsem šla psát úkol, učit se, číst, umyla jsem si ruce. Vše mohlo být "kontaminované".
V osmnácti jsem si mohla sama najít psychiatra. Do té doby jsme o nějakém problému doma ani nemluvily. Když se o tom nemluví, neexistuje to. Když to neexistuje, není to problém.
Psychiatričce to bylo jasné hned.
Dala mi útlounkou publikaci, a já se začala učit vyslovovat "obsedantně-kompulsivní porucha".
Zvláštní, pamatuju si svoje osmnáctiny. I když bych na ně nejraději zapomněla.
Sedím oblečená ve vaně. Je svatý týden - "svaťák". Učím se k maturitě. A z ničeho nic vidím sama sebe, jak v té vaně brečím.
Nad učebnicí účetnictví. Slzy pleskají do písmen.
Mám osmnáct. Jsem úředně dospělá. Měla bych slavit. Ale duše mě bolí. Je nemocná. Moje duše je nemocná. A já už možná nikdy nebudu normální.
Ještě jsem si pamatovala, jaké to bylo, být tou veselou holkou, která dokázala rozesmát celou tramvaj.
A moc se mi po ní stýskalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat